Ležela jsem na posteli schoulená do klubíčka. Byl silný déšť a moje dřevěná chatrč přestala odolávat. Celá chatrč byla pod vodou, a její dřevěné stěny se hýbali díky silnému větru. Trhla jsem sebou, někde v lese spadl strom. Zvedla jsem se z postele a přeskočila na stůl. Vzala jsem do rukou svíčku, abych se mohla podívat z okna. Jakmile se svíčka přiblížila k oknu zhasla. Byl to můj poslední oheň. ,,Do prdele!" zaklela jsem. Rukou jsem nahmatala hřebík zatlučený ve zdi. Sundala jsem z něho toulec s šípy a lukem. Seskočila jsem ze stolu na zem, poslepu jsem se pokoušela najít dveře . Málem jsem si sedla na postel a tak jsem se rozběhla. Ramenem jsem vrazila do dveří, a odrazila jsem se od nich. Spadla jsem na podlahu a do mého oblečení se nasála voda. Bylo mi to jedno, protože když půjdu ven taky budu celá mokrá. Když jsem otevírala dveře, příšerně to zavrzalo. Ty dveře bych už měla konečně namazat pomyslela jsem si. Vyšla jsem ze dveří ven. Země mi čvachtala pod nohama a od deště se mi lepily zrzavé vlasy na tváře a ramena. Zasadila jsem šíp do tětivy. Z dálky byl cítit dým a bylo vidět světlo. Už jsou zase tady. George Harisson pro mě zase poslal své lidi, aby mě dostal na Akademii. Posledně mě tam dostali, ale jen na jednu noc, zavřeli mě do pokoje, žádná stráž, nijak mě nepřipoutali a do místnosti dali jen peřinu, na které jsem ležela, deku a polštář, nic víc. Bylo tam jedno skleněné okno a skleněné dveře. Vzala jsem polštář a rozbila jsem skleněné dveře, které vedli na balkon. Z něho jsem seskočila, utíkala jsem zpět do lesů a svoji malou chatrč jsem přemístila zavzpomínala jsem. Běžela jsem směrem k světlu. Z dálky byli slyšet hlasy. ,,Co uděláme, až ji najdeme? Pan Harisson ji chce mít na Akademii živou." tenhle hlas zněl jako ženský. Paní Fergová. Byla tady i posledně. Vzpomněla jsem si na to jak jsem jí zabila syna, a udělala velikou jizvu na tváři. Asi se chce pořád pomstít, stejně jako já. ,,Tak to se asi zbláznil, jak zrovna jí máme dostat na Akademii živou." Řekl mladík a odfrkl si. ,,Takhle o svém otci nemluvte Evane." ,,Tak jako to tady chcete celou dobu kecat jak se má vyjadřovat o svém fotříkovi?" pohlédla jsem na dívku. Byla povědomá. Její kaštanové vlasy na ramena a ten výraz. Ledový, jednou jsem se do těchto očí podívala a strnula jsem hrůzou, byla to Simona. Na poprvé tady byla taky. Když už tady pro mě byly po desáté, přestala jsem to počítat, ale jisté bylo, že Harisson mě k něčemu potřebuje. ,,Ale, ale, copak to tu máme?" otočila jsem se. Stála tam Simona, s tím ledovým pohledem. V ruce svírala kámen. Nemohla jsem se od jejích očích odtrhnout. Rozmáchla se kamenem a uhodila mě jí do spánku. Než jsem upadla do mdlob uslyšela jsem její hlas: ,,Tak co vy na to? Pořád mě tady nechcete?" zasmála se.
Když jsem se probudila, byli jsme pořád v lese. Vedle mě leželi moje zbraně. Paní Fergová a Evan spali. Simona tu nebyla. Vytáhla jsem šíp. ,,Zahrajeme si šipky." zamumlala jsem si pro sebe. Hodila jsem šíp na paní Fergovou, ale Simona ho chytila ve vzduchu. ,,Tady chce někdo zabít Fergovou." ,,No a?" odsekla jsem. ,,A taky tady někdo nespí." ,,Ale copak, hledáš plyšáčka?" odsekla jsem znovu. ,,Už mě opravdu štveš!" vyštěkla na mě. ,,Jen do toho, no tak dělej, zabí mě!" když jsem vyslovila zabí mě trhlo to s ní. Spanikařila. Toho jsem využila, popadla jsem luk, toulec s šípy a dýku. Dala jsem se na útěk. ,,Dělej! Chytni ji!" slyšela jsem v dálce hlasy. Ohlédla jsem se, nikdo neběžel. Když jsem se otočila, přede mnou byl strom, srážce už se nedalo vyhnout. Vrazila jsem do něj a upadla jsem. Mé tělo mě nechtělo poslouchat, ale ještě jsem viděla. Když jsem přivírala oči, přistoupil ke mně kluk. Vzal mě do náručí, a odnesl mě pryč.
Žádné komentáře:
Okomentovat